Stvoril ma Boh.
A stvoril ma ženou.
Občas odvážnou, občas pojašenou...
no predovšetkým citlivou.
Rada sa smejem a často plačem.
Mužom sa hysterická pozdávam...
nevidia, čo by vidieť mali.
Svet pocitov je dokonalý.
~~~~~~~~~~~~~~~
Zimní radovánky…
~~~~~~~~~~~~~~~
A máme zimu jen to praští, všude je sněhu, rampouchů, klouzaček a sněhuláků, každý strom má bílou čepici a všechno spí pod bílou peřinkou? Ale ne, nespí.
~~~~~~~
A hustě padal sníh
a malý kluk tam stál
zimou se třese,
byl bez kabátu
a byl tak sám
nešťastně to nese.
Ten malý kluk
tam v tom sněhu stál
boty měl děravý,
stmívá se a kluk se bál.
~~~~~~~~~
Andělé z oblaků
něco prý třepali
hele,už chumelí
děti se zasmály
na svoje dlaně
pak vločky chytají
za chvíli kouličky
ze sněhu dělají.
My rádi pečeme
andělské cukroví
aby všem chutnalo
a bylo hotoví
~~~~~~~~
Na zamrzlé vodní hladině
sedí dva lední medvědi
…no vážně...
oni přece vůbec nevědí
že i bez mrazů je někde krásně
i když i nám to bílé nadýchané schází
někdy to právě napadané
...však kominík umaže od sazí...
~~~~~~~~~~
Všechno by mělo být
v zimním spánku
na zasněženou pohlednici
mráz nalepí známku
rána se do mrazu
každý den probudí
na co venku sáhneš
to strašně zastudí.
Miláčik je mi to ľúto.... loď musí vyplávať, čakali sme dostatočne dlho... Už nepríde.... Ľútostivo zašepkal veľmi pohľadný ,elegantné oblečený muž jemnej blondínke, ktorá kŕčovito zvierala zábradlie na prednej palube zámorskej lode.
Stala v tieni lustrov a bez záujmu si obzerala nonšalantné tiché správanie svojho okolia. V pozadí hralo komorné kvarteto akúsi nostalgickú spomienku na časy dávno minulé.
V deň keď zomrela mama, zomrel vlastne aj otec. Nehovoril, nejedol, nič okrem práce ho nezaujímalo. Zahľadel sa do nej, stále častejšie ostával na pracovisku a jeho dcéra, ostala so svojim žiaľom sama.
Rozleteli sa dvere a dnu, do malej, tmavej miestnosti, vtrhol zadýchaný muž v stredných rokoch. "Ticho! zobudíš Erika" okríklo ho drobné dievča. "Lara,musím na chvíľu odísť" vyhŕkol prudko a náhlivo podišiel k šatníku.
Sedím za domom nad útesom pozerám na svet podo mnou a počúvam smutno veselé no ľúbezné tony píšťalky. Pozerám na chlapca ktorý každý deň v rovnakom čase príde na svoje miesto pod košatou lipou ...
Dievčatá, tak som začala so sľúbenou historickou romantikou. Dúfam,že sa bude páčiť. Bude to také klasické gýčové "Love Story" o nedorozumeniach, pomste, nenávisti, ale aj láske, pokore a šťastí.
Ocko prosím ťa, odídeme . Prosím ťa!nebude to dobre. Takmer plakala. Muž kedysi vitálny a fyzický mimoriadne príťažlivý, ale teraz už len ľudská troska, ktorej telo poznačila drogová závislosť sa šialene zasmial.
Úpenlivý plač a prosby jej drásali uši. Znervózňovali ju. Nedokázala sa sústrediť a zaostriť pohľad, aby zistila, kto to tak veľmi stoná, kričí a plače. Už dávno otupela. Bola slepá a hluchá.
"Vieš,čo si vôbec urobila?! Tvoj brat mohol zomrieť!" policajt nahnevane skríkol. "Ja... ja som to nechcela... my sme sa hrali." Fňukla. "Hrali, s nožmi?! To nemáte doma hračky?"
Sofia si zúfalo prikryla uši vankúšom. Už zase sa hádali. Nedokázala to počúvať a najradšej by zbehla dolu schodmi a priateľa jej matky vyhodila. No matka nechcela, aby odišiel. Ľúbila ho. Sofia jej nerozumela. Neznášala toho chlapa.
