Skočiť na hlavný obsah

Magická luna

Pridal apple
dňa 31.01.2010 14:38

Magická luna

...
Řeknu vám teď příběh, odehrávající se v dávných časech,
v krásné době, kdy byly ženy útlé v pasech.
Pod zdobenou sukní nesly železnou krinolínu na bedrech,
každý mužský pohled zavadil na jich ňadrech.
Alabastrová pleť, štíhlý pás, ještě k tomu obnažené poprsí,
byla jen diplomatická zbraň pro kompromisy.
Taktéž se vysoce vyčesané bílé paruky na hlavách pýšili,
proto ctěné dámy za dekoltem drbátko nosili.
Slavní alchymisté při výrobě vůní parfému hlavy spojili,
vodu použít nesměli, aby ze sebe tituly nesmyly.
V té době museli být básnici omráčení slepou múzou lásky,
při opisovaní ženské tváře, či jen pudrové masky.
Na bíle tváři kontrastovala černá muška v tvaru koule, či listu,
po setkání muže, ji dáma vložila do milostného listu.
Tak jak je známo, ty nejrozmanitější příběhy lásky a vášní,
odehrávali se za vlády „krále slunce“ zvláštní.
Král rozkázal svým krejčířům, by vyhotovili mu tucty šatu,
pak se zúčastňoval každodenně mnoha banketů.
Tak já do jednoho pokoje klíčovou dírkou očkem zavadím,
hned vám vyrozprávím, co tam uvnitř asi uvidím.
...

„Utáhni mi šněrovačku, ať korzet mé ňadra pevně svírá,
vždyť jsem si všimla, jak Vejvoda na mne zírá.“
Sehnula se do předklonu, zaťala dech, až je tam dostala,
mdlo si sedla na taburet, až nevolnost ustála.
Pochvíli ji přísun kyslíku pomalu roztáhnul hrudní kostru,
a pocit pěstované hrdosti otupil bolest ostrú.
Gardedáma ji přinesla krinolínu připomínající ptačí klec,
myšlenka, co skrývá, pánům zvedá poklopec.
Nakonec brokátový šaty pošitý perličky jí služebná oděla,
pak zavolala kadeřníka, ať jí účes opět udělá.
Tu objevil se mužík, co víc na stráže než na madam zíral,
a hlásek? to ten těsný oděv jeho poklad svíral.
Když dozdobil její paruku, a vyčesal poslední příčesek,
jako poděkování od ní dostal pěkně tlustý šek.
Pokochal se sumou, a úklonem se zdvořile rozloučil,
aby už odešel, sluha klepáním hole, poručil.
I zbylé nahé části těla zahalil voňavý plášť parfému,
tak lehce dodala glamour dekoltu holému.
Až zamaskovala chyby krásy, co trvalo téměř celou noc,
zavolala, by jí při stávaní přišli na pomoc.
...

Pak vstoupila do sálu za služebných a dam doprovodu,
večírek byl jako vždy už v plném proudu.
Koketním chováním poutala pozornost všech pánu,
lež dámy ji považovali za vyzývavou Nánu.
Svou ladnou vlnivou chůzí jako by plula po místnosti,
pompézní oděv odhaloval její přednosti.
Svůdným pohledem nenápadně přeletěla přes celý sál,
král přislíbil nové hosty, že by jí snad lhal.
Když se chtěla vrátit k společnosti vznešených dam,
přistoupil k ní král, nebyl však zcela sám.
„Madam, chci představit vám syna zesnulého barona.“
uklonila se, by ho okouzlila svůdná aróma.
Neodolatelně zabodla do něj svůj pronikavý pohled,
až si ho pečlivě prohlédla, roztála jako led.
„Je tak skvostný, pln ctností,
brání ho je pohled zlostný.
V mladých očích divý oheň,
stojí přede mnou sta by bohém.
A ty paže jako skála,
na ně bych ráda sáhla.“

...
Když v mysli hádala, jak veliké může být jeho mění,
pozdravem jí vyrušil z hlubokého snění.
Něžným tisknutím polibku na její ohánky bledé ruky,
předstírala neskutečných rozpaků muky.
Ze začátku byla jejich konverzace zdvořilostně strohá,
aby už král odešel, prosila v duši Boha.
Pak hnedka jako byla její vroucní prosba vyslyšená,
byla na baronovu společnicí povýšená.
Této důležité úlohy zhostila se skutečně náramně vážně,
no netvářila se při tom nijako vlažně.
Její koketní smích byl každou jeho historkou doprovázen,
svůdnými gesty jevila nesmírnou bázeň.
Popři tom mu představovala mnoha významných lidí,
kteří byly k dědicovy nesmírně vlídní.
Muži ho zvali na akční polovačky a hazardní bankety,
ženy ho umístili navrchol milostné ankety.
U stolu s ruletou stála při něm jako talisman pro štěstí,
když bude vyhrávat, slibnou noc jí to věští.
A o to prostě svobodným versailleským dámám jde,
jakého boháče, jakým způsobem svede.
...

Noc plynula rychle jak koráb po rozbouřeném moři,
dívala se na něj a připadal ji úplně boží.
Hrdlo se jí sevřelo, a celým tělem přeběhl jí chlad,
on usmíval se na ní mile, ona stála jako lad.
V očích měla pohled bezmocně plachý, nevinný,
i přesto, že už dávno přišla o věno neviny.
Ale uvědomovala si, že v roly naivky nic nezíská,
musí se vnitřně sebrat, ať nic nespíská.
Hluboce se nadechla, a pak uvolnila svojí mysl,
s výdechem se jí navrátil svůdností smysl.
Přistoupila k němu blíž, a dala mu signál očmi,
dobře znala zámek i kde je východ boční.
On nedbanlivě usmál se na ní, a řekl že je ještě čas,
políbil jí ruku, a ruletě se začal věnovat zas.
Její doposud tak bledá tvář zrudla jako rudá ruda,
no nevztekala se, na to byla až moc hrdá.
Vryla do něj vyčítavý pohled, a ironicky se usmála,
to dovolit si vůči ní směl jen jeden z mála.
Zaťala zuby, pomezi ně zasyčela jedovatá slova,
přehodila masku, a věnovala se mu znova.
...

U pánu se omluvila o nepřítomnost, by mohla odejít,
zatvářili se, že by se bez ní nemohli obejít.
Ten pohled viděla tisíckrát, no dělal jí velmi dobře,
jak lahodný zvuk flétny jedovaté kobře.
Na toaletu šla s dvorními dámami přepudrovat tváře,
drby začali, když nebylo vidno ze sál záře.
Ticho toalet rušil chichot zvědavě vzrušených dám,
každá chtěla vědět, či už se dostala „tam“.
Slovo „tam“ znamenalo výšku dědictví, jeho mění,
věděli že hledá pracháče, co ji život změní.
Na boháče měla nos a tenhle byl i celkem pohledný,
byla hrdá na svůj trumf, ne jak ten poslední.
To byl taký tlustý chamtivý páprda, zbohatlík ze vsi,
který i spal se zlaťáky v pokoji se psi.
Až zjistila, že z měšce toho chamtivce nic nekvapne,
rozhodla se, že ještě zavčasu upláchne.
Poučila se, a od té doby se snaží dávat větší pozor,
hledí popři finanční stránce taky na výzor.
Zajekali se, až zjistili kolik času na toaletě pobyli,
běželi, a pak jim ruměnce tváře zdobili.

...
Noc chýlila se ke konci, svou vládu předávala dnu,
doprovodil jí ke komnatě, no nezvala ho dnu.
Omráčený nezájmem doposud tak rozmarné dámy,
políbil jí nevěříc, že budou spát zvlášť samy.
Ona jen v mdlobách klesla na divan, v zápětí usnula,
on ležel sám v postily, a cítil se jako nula.
Jí kolébali andílci v kolébce z oblaků v jejich snech,
jeho svědomí mučilo na skřipci ve zdech.
Určitě ji bylo její tělo povděčné za jednu noc v klidu,
je náročné najít toho pravého v tolikém lidu.
Na postily leželo jen nahé tělo jako první sníh bílé,
i tu příroda si dala záležet na svém díle.
Tělo leželo, jen mysl byla jinde v „zlatém království“
kde by jí obsluhovali, a nazývali milostí.
Milovala snění, a její fantazie neměla konce kraje,
chtěla být bohatá, žít si uprostřed ráje.
Noc byla nejlepší společnicí, přítelem jí bylo snění,
věřila že to snění se jí v realitu změní.
Všechny smysly měla otupené od tolika sklenek vína,
že za baronovu samotu necítila se být vinná.
...

Tmavou komnatu ji zaplavila stříbrná záře luny,
opantávali jí přiváté svůdné směsi vůní.
Vánek jako by se pohlazením snažil jí vzbudit,
tichým zpěvem jí do záhrad vloudit.
Jakási zvláštní magická síla volala jí potají k sobě,
v spánku vstala, scházela po chodbě.
Zámecké chodby byli osiřelé, všichni už spali,
jenom jí tiché tóny a vůně ven zvali.
Vrtký vítr ji roztopašnými prsty tiše splétal vlasy,
stála jak Venuše v lastuře obklopená řasy.
Úzké příčestí obsypané lupínky k fontánce jí vábilo,
aby viděla, jak slunce lunu opět zabilo.
Ostré sluneční louče bodali krutě přímo do měsíce,
jakoby noc neměla být už nikdy více.
V bledé ztrácející se luně uzřela matně tvář muže,
srazu pod nohami ztrácela lupínky růže.
Noční arómu vystřídala vůně ranní rosy v trávě,
tiché tóny vánku zase ptačí zpěvy hravé.
Uvědomila si, že kousku šatu na jejím těle není,
potají se plížila pod chladnými zdemi.
...

Oděná vlastními vlasy hnala se chodbou jak zděšený vítr,
v tom do cesty ji rozespalý služebný s tácem vlítl.
Jak rychle na studenou podlahu spadla, rychleji vstala,
běžela poslední chodbou, a cestou se smála.
Zděšený číšník sebral tác, pustil se tou chodbou opační,
v kuchyní říkal, že viděl bílou paní zámeční.
Že obnažená procházela zdmi se strašidelným smíchem,
její odchod byl doprovázen tajemním tichem.
Všechno služebnictvo ho obklíčilo, chtěli vědět jak vypadá,
potichoučku ať panstvo že nepracují nezbadá.
Číšník se odvázal, když opisoval její nadpozemskou krásu,
že sám nevěděl co byla skutečnost a fikce srazu.
„Byla bílá jak když lilie jí tělo zalije,
rty jak kaluž krve když nelítostně zabije.
V modrých očích měla třpyt hvězd,
svým pohledem se snaží své oběti svést.
Vlasy, měděné motouzy, vábící lidi,
křivkami vábí muže, a ženy jí ji závidí.“
Všichni tam stali jak zkamenělí, každý měl zaťatý dech,
i sám číšník věřil, že přešla pomezi zdech.
...
Stála zutá na podlaze proti zrcadlu s masivním rámem,
všechno ptactvo štěbotalo, vítalo se s ránem.
Už nebyla nahá, tělo měla oděné v zeleninovém salátu,
přední část měla tou ranní pochutinou zalátu.
Negližé pestrobarevné pomazánky důmyslného střihu,
z černého kaviáru všude měla nejednu pihu.
Když gardedáma vešla do pokoje, zděšeně se dívala,
majonézou ji knír natřela, a vesele zpívala.
Služebná ji přinesla ubrousek a v lavoru čistou vodu,
„Madam preferuje zeleninovou módu?“
Když už byla poslední okurka z jejího těla smytá,
zjistila, že se jí všechno před očima kmitá.
Čisťounké tělo zahalila do lněné vytahané košile,
snad už asi několika generací prožilé.
Služka upravila povlečení, a do postele ji uložila,
pak stráže upozornila, by ji ničím nerušila.
Mezi dveřmi popřála ji hezké ráno a klidné sny,
ať si odpočine, a o něčem hezkém sní.
Tentokrát již bez žádných zjevení klidně usnula,
s úsměvem ve tváři ležela, ani se nehnula.
...

Zatím se vzbudil baron z černé noci do bílého dne,
s cílem že dnes madam mu k nohám padne.
Rychle si oblékl svůj oděv na tenhle měsíc určený,
již neměl ani tvar od každodenního nošení.
Poslal páže, by ji pozvalo v jeho jméně k snídani,
namísto přijetí, ho však čekalo zklamání.
Uražen ironicky se zeptal, jak její výhovorka zní,
citoval stráže, že „madam ještě spí“.
V hněvu odsunul talíř, prudce se zvedl od stolu,
vždyť dneska přece nemůže mít smolu.
Nervózně kráčel komnatou se skloněnou hlavou,
žeby snad dnes vstal nohou levou?
Nadával, zaklel,s elegancí si kopnul do steny,
pří na dnešním večírku vše změní.
Zvrtnul se na podpatku jak balerína nadšeně,
víno myšlenky negativné zažene.
Usednul ke stolu, a pak se snažil sesnovat plán,
vždyť byl největším svůdcem zván.
Domníval, že když chce ještě dnes madam svést,
musí jí modré z nebe k nohám snést.
...
Až se madam vzbudila, už k obědu ji služka zvala,
jaká labužnost jí ulahodí, jen ona znala.
Sám král ji doporučil telepatickou gastronomičku,
hned zjistila jaké chutě má na jazýčku.
Ubohá stravná věštice neměla o tich jídlech zdání,
tak ji přišli na pomoc šéfkuchaři známí.
Z jí mysle se dostali také dobroty do kuchyně světské,
jako francouzské brambory i maškrty všecké.
Na prostřený stul ji pečené kuře na ananasu přinesli,
tiranisu s likérem, který ji z exotiky přivezli.
Jakmile jídlem ukojila všechny svoje chuťové smysly,
průběh dnešního dne přemítala si v mysli.
Se svými přítelkyněmi jde na odpolední šálek máty,
rozebírat vztahy i ženy šlapající jim na paty.
Jejich historky byli provázané všemožnými fámami,
proto je zvali Versailleskými tamtamami.
Na důkaz, že jim ta jejich slepá závist nepřekáží,
zvali se tak i ony, což ještě dosud zaráží.
Probírali i to, kdy se chystá přivést barona do nebe,
co se v noci přihodilo, nechala si pro sebe.

...

Titul dvorní dámy byla zástěrka téhle kurtizány,
jich výhodou bylo, že byly všude zvány.
Svou přítomností měli možnost poctít i kostely,
vyzpovídat se z hříchů z různých postelí.
Pečlivě strážené dveře knihovny jim byly otevřeny,
do nichž kromě nich nesměli žádné ženy.
Takže ač sou vám proti srsti tyhle ženy radodejky,
vezte, není to jen hezké tělo co zdobí krajky.
Na výrobu tyhle tich bytostí snoubil se um s krásou,
a obdařil svět půvabnou inteligentní rasou.
Znala to zde, rada četla, a knih tu bylo víc než dost,
dnes se chtěla dočíst kdo byl ten noční host.
Obklopena kupou různých mysteriózních učebnic,
listovala v nich, co přesně hledá netušíc.
Odložila i poslední čtení, když právě odbilo jednu,
v tom paprsek měsíce dopadnul na jednu.
V koženém obalu knihy byly vrytá stará písmena,
„KOUZELNÉ JEVY A PŘEMĚNA“
Ve svém pokoji ji potají do nočního stolku zavřela,
upravila se, a směr taneční sál běžela.
...
Po včerejšku tu už čekal Baron v plné své zbroji,
očekávajíc, že dnes se jim lože spojí.
Cítil se jako krotitel divokokrevního mustanga,
či největší svůdce u vášnivého tanga.
Svou kuráž si pěstoval v povzbuzujícím moku,
rozhodně už měl správnou jiskru v oku.
Ačkoliv madam přišla po nepatrně dlouhé době,
šlechtic měl pěkný pár skleniček v sobě.
Protože alkoholu bylo v celém království hojno,
když k madam podešel vyděl jí dvojmo.
Není div, že se jí díval víc na ňadra než do tváře,
vždyť každou vteřinu topil v tom lektvare.
Jako neohrabaný medvídek potácel se kolem ní,
a cokoliv řekl, provázelo trapné koktání.
I když za Baronův stav bylo ji před hosty trapně,
že mu nemusí odolávat cítila se šťastně.
Aby si všichni nevšimli jak je společensky unaven,
byl sluhy potají do pokoje odveden.
Potom se věnovala ještě chvíli ctěné společnosti,
pak se vytratila ve všecké počestnosti.

...

Až osvobodila své křehké tělo z kovové klece,
oděla si spodničku a přehoz přes plece.
Ze zásuvky vytáhla tajemnou knihu ke čtení,
snad dozví se, kdo je ten pán ctěný.
Četla všechno poctivě od začátku do konce,
pečlivě každou stránku po stránce.
Doložené fakty v staroučké knize jasně stálo,
co se tenkrát před mnoha roky stalo.
Byly to matkou potrestání dva nevlastní bratři,
co se už od dětství neustále hašteří.
Ležela na pohovce a v nebesích byla zasněná,
šťastná i nejistá a strašně zmatená.
V mysli se ptala sama sebe či je ještě normální,
že se začíná ubírat cestou morální.
Divné ji připadalo, že muže neměla už pár dnů,
do intimního chrámu nevstoupil nik dnu.
Jindy by byla polichocená tým zájmem šlechtice,
obletovala by ho jako nadržená slepice.
Namísto toho aby se teď chopila toho pracháče,
fantazíruje, a nechá si uplavat boháče.
...
Po chvíli si na opilého barona už ani nesmyslí,
bo jí zas ta magická vůně vábí smysly.
Čuch ji nasycuje pokrm z květinových narkotik,
na tváři ji utkvěl něžně lechtivý dotyk.
Leží na pohovce, v polospánku cítí se blaženě,
vzbudí ji chlad, co se ji tělem přežene.
Zazřela jen přelétavý stín plížící se oknem ven,
přetřela si oči nejistá či to není jen sen.
Zanechal jí nejen horko u srdce a husí kůži,
ale na okně i několik lupínků z růží.
„Co to bylo za přízrak,
že by mne snad šálil zrak?
Byl tu, stál tu vedle mne,
bylo mi s ním příjemně.
Jaká něžnost, jaká krása,
byl to člověk, lidská rasa?
Zda to nebyl přelud jen,
možná že jen krásny sen.
A co byl ten děsní chlad,
místo krve měl jen lad.“

...

Rychle utíkala zámeckou chodbou k záhradě,
chtěla přijít na chlup měsíční záhadě.
Běžela s divným pocitem, aby to stihla v čas,
by další noc měsíc nemusel trpět zas.
Když slunce namířilo proti bratrovi šípy a luk,
zmátl ho pronikavý křik, pláč a hluk.
Ostrý šíp jakoby sám vyklouzl ze zlatého luku,
slunce nevěříc zkontrolovalo si ruku.
Bílé tělo krásné ženy leží tu z rudé krve louži,
zkřehle dívá se do očí měsíčnímu muži.
Zamilovaně hledí na něho, chudinka ani netuší,
že tím činem mu darovala tělo i duši.
Paradoxně ubolená cítila se nesmírně blaženě,
pocit u srdce bolest částečně zažene.
Život za život své milované osobě z lásky dát,
lásku vzkřísit, a za svou lásku umírat.
Pak utichl její zoufalý pláč, už plakal jenom on,
uslzenými oči pohlédl výše za slnkom.
Pohledem plným slz mlčky ho prosil o pomoc:
„Já nad kameny a ty nad lidmi máš moc.“
...
Slunce z nebeských výšek na zem sestoupilo,
aby svůj čin bez rozmyslu napravilo.
Vytáhl šíp, ránu zalátal ze zlatých vlasů svých,
rozkázal mu, by bozkem jí navrátil dych.
Zmateně šťastný naklonil se pomalu něžně k ní,
přitiskl své rty k jej rtům bez váhaní.
Vdychl ji život, vdychl ji lásku, vdychl ji duši,
otevírá oči, že žije ani len netuší.
Myslí si, že je snad v samém ráji, že snad sní,
ale vždyť on je přece živý, a je s ní.
Dotýkala se ho rukama, aby si tím jistá byla,
krev jí proudila, už nebyla tak bílá.
Láskou jí hoří celé tělo, ruměnce jí zdobí tváře,
oba jich hřeje i slunce vlídná záře.
Zlatý princ olitoval činy páchající noc co noc,
dal mu svůj luk co měl kouzelní moc.
Slovy by byli spolu šťastný vyjádřil svou touhu,
se slzami vytvořil překrásnou duhu.
Neloučí se navždy, uvidí se skoro každý den,
až rozplyne se v skorém ránu sen.
...

Z chladné zemi přenesl jí ve svém náručí,
že se oni postará se svou ctí zaručí.
Dočista zmatená služebná jen hlavou kývla,
pokroutila ní a rozespale si zívla.
Byl při ní v blízkosti, či je ji lépe se jí ptal,
hladil ji jemně po tváři, tiše šeptal:
„Už nejsi sama, už nejsem sám,
ty máš mne,a já zas tebe mám.
Za tvou lásku tu mou ti dám,
ať sám bůh zpečetí osud nám.“
Z prstu prstýnek sňal a na její prst ho dal,
jen jednu otázku za něj pro ní mal.
„Chceš si mne vzít?
Chceš semnou žít?
Chceš být ženou mou?
Dáš mi ruku svou?“
No tak nebyla jediná, vždyť i od ní to ANO,
bylo z její úst nejmíň tisíc krát zvoláno.
Pak oddali se postelním hrám na ženu a muže,
v loži s nebesy obsypané s lupínky růže.
...
Když ruka v ruce objevili se u snídaně z rána,
byla to pro Barona silná poopiční rána.
Čekal uraženou madam, a jak ji bude dobývat,
ne však že ji bude nějaký muž objímat.
To jeho ego řádně zabolelo jak v hřbetu nůž,
uvnitř kypěl, ptal se „kdo je ten muž“.
Přemáhal hněv, aby u stolu na soka neskočil,
neznámy host ho nečekaně zaskočil.
Vnímala pohledy šlechty, až zachvěla se celá,
no svou jistotu rozhodně neztrácela.
Představila ho všem, a posadila se vedle krále,
až jejich povídání přehlušil hluk v sále.
To hrálo ji do karát, teď prvá mu mohla sdělit,
že své city nehodlá dvěma muži dělit.
Vysvětlila , co se stalo, jak je to se šlechticem,
odvržená ním, potkala se s princem.
„Pro vás velkou slabost mám,
a k oltáři dovedu vás já sám,
jenom o jediné vás žádám,
o vaši diskrétnost madam.“

...

Po snídani si šlechtic zamluvil u krále návštěvu,
rozhořčoval se, že jiný krade mu děvu.
Pří už několik dnů do její přízně se vetřít snaží,
a teďka nějaký cizinec jeho úsilí maří.
Zrudnul, pajedil se, jak kdyby už prasknout měl,
že o jí ruku budou bojovat, verdikt zněl.
Ať veličenstvo sám nějaký důstojný boj vymyslí,
no dosud se nezabýval těmi nesmysly.
Teď se ale bál, že Baron mu může válku vyhlásit,
no nechtěl, ani krásce její štěstí překazit.
Dumal o soutěžní disciplíně, by princi nezavařil,
spomněl si na lov, kde šlechtic nezazářil.
Už nějaký čas veliký dravec nad krajinou krouží,
po královské zvěřině s úspěchem touží.
Každým dnem se na ně lesníci a pastýři stěžují,
že divé ptáky jim divinu a stádo sužují.
S majestátní hrdostí postavil se z kuchyňské židle,
chytnouc se místo žezla jídelní vidle.
Ten kdo dnes při polední polovačce ptáka sestřelí,
tomu sňatek s krásnou dámou povolí.
...
Poručil se úklonem snad až po samou podlahu,
odcházel ruka v ruce se svojí odvahu.
Baron byl moc spokojen, oči mu štěstím zářili,
co následovalo pak, jste ještě nezažili.
Jeho pýcha se za ním plížila jak šířící se smrad,
co král pro něj vymyslel byl fakt rád.
Byl přesvědčen o svých loveckých kvalitách,
lež ostalo len u slovních kvantitách.
Se vztýčeným nosem procházel chodbou sám,
však ucítil vůní, kterou vlastní madam.
Až zazřel pár, sundal si z obou rukou rukavice,
předstoupil před nic netušícího prince.
Opovážlivě ho nimi přepleskl z leva i z prava,
to gesto doprovázela důležitá správa.
„Ani nevím kdo jste co jste,
vetřel jste se ale sprostě.
Mezi mnou a touhle dámou,
už se krátce ledy lámou.
Vyzývám vás na lov dneska,
dáma bude trofej hezká.“

...

Odešel, a po těch slovech byly oba úplně v šoku,
dívala se přes slzy v uplakaném oku.
Rozechvělýma rukama utíral ji obě orosené líce,
no slané kapky si stekli čím dál více.
Hleděl na ní jakoby si chtěl vychutnat její krásu,
byly spolu krátce, a má o ní přijít srazu.
Panická bezmocnost vázala jim v hrdlech hlasy,
objímal ji, hladil její hedvábné vlasy.
Byla nešťastná, neudržela v sobě dětský pláč,
má se snad za lásku hanbit, či zač?
Aby utišil její žal, přitiskl si jí k sobě ještě víc,
slíbil ji, že jich dva nerozdělí už nic.
Že i potom se budou střetávat třeba i za rohem,
nech si barona všichni zvou parohem.
Nech nesdílí s ním komnatu a lože už vůbec ne,
až ho snad důmyslnější atak napadne.
Vysvětlil jí, že nic horšího nemůže být pro muže,
nežli vlastní ženu sám mít nemůže.
Že po čase by stejně tenhle způsob života vzdal,
a jich by sám král před Bohem oddal.

...
Mezi tím se Baron na lov začal nesmírně těšit,
hnedka si dal ke krejčířům oděv ušít.
Chtěl krátký lovecký kabát se zlatýma knoflíky,
klobouk s perem a nízké pantoflíky.
Nohavice také, aby je po vítězství rychle svlékl,
jen aby úžasem „kde ho má?“ nehýkl.
V novém zeleno - zlatém outfitu cítil se skvěle,
už viděl všechny ty ženy rozechvěle.
Jako malé dítě byl nadšený z pozlaceného luku,
že od pošetilosti si téměř postřelil ruku.
Svým vzhledem ohuroval všechny dvorní dámy,
chválil se jaký jen on střelec známy.
No však uchichotané slečny velmi dobře věděli,
jaké chýry o jeho antitalentu letěli.
Že se jenom chvástá žádna mu říct ale nevěděla,
ne že by se báli, lež každá ho chtěla.
Byl fakt sladký jako dítě v těle dospělého muže,
byl hezký i pichlavý jako rudá růže.
Záhradou se promenádoval už v plné své zbroji,
kde se to už pracovitými sluhy rojí.

...

I nešťastná madam měla toho lovu plnou mysl,
že bez prince její život nemá smysl.
„Snad navrátíš se, hádám.“
„Jen už se netrapte madam.
Teď mi právě skrslo v hlavě,
že my vlastně něco máme.
Vždyť tenkrát zlaté slunce,
mělo luk se šípem v ruce.
To byl tenkrát od něj dar,
luk se šípem plným čar.“
Z dřevěné komody vytáhl dlouhý kožený obal,
no ještě stále byla smutná a plna obav.
Neúprosný čas lovu se závratní rychlostí blížil,
ani útěchami se její prudký tep nesnížil.
I přes pochybnosti se na lov hezky vystrojili,
aby se k elegantní smetánce připojili.
Oděná v gigantický nařasené sivočerné róbě,
stála u dveřích jako u něčího hrobě.
Teprve až džentlmensky nabídl ji svou paži,
pobrali se ven i v doprovodu páží.
...
Na hřbetech ladných koní docválali k místu,
kde vítr zlehka lechtal špičky listů.
Potok tu jako vláček jezdil po kolejích břehů,
srnci a laně si zde vyznávali něhu.
Na květinovém koberci se pýšili různé barvy,
v krásné motýli se měnili malé larvy.
Vánek zde loudil o trávu překrásné tiché tóny,
konvalinky zas cinkali jako zvony.
Panenská příroda nezničená civilizační ránou,
teď vzlykala pod ťarchou nóbl stanou.
Zkolonizovalo tu pár bílých pojízdných domů,
které už přežilo několik tuctů honů.
Vysoké přístřešky a pod nimi stoly i židličky,
s podzadníky pro rozmarné paničky.
Pod kvantem jídla přehýbali se honosné stoly,
na jednom byly zbraně a přes ně štóly.
Vše bylo namístě díky organizovanému chaosu,
za doprovodu děsně hlučného rámusu.
Když král povstal, ztlumil se ten strašný hluk,
lov se začal, až zazněl z pistole zvuk.

...

Šlechtic nelenil, ihned sebral svůj lovecký luk,
madam upadala do zoufalství a muk.
Dalším výstřelem vyletělo na nebe zvíře dravé,
byl přesvědčen, že to zvládne hravě.
Podle letu dravce svým lukem a šípem kroužil,
vystřelil, no orel to v zdraví přežil.
Baronovo ego utichlo, jak pštros stáhl se v dál,
teď měsíční princ si svou zbraň vzal.
Vysoce na nebe namířil čarovný luk a ostrý šíp,
asi vás napadlo, že mířil o moc líp.
Dravec se šípem v hrudi piruetou na zem zlít,
pak ze stromů začal déšť z květu lít.
Všude polétávali drobné kvítky divých třešní,
to už bylo jich druhé vítězství dnešní.
Podařilo se mu zlomit prokletí osudu z dětství,
objevit důležité hodnoty bratrství.
Konečně poznala pravou lásku, skutečný cit,
teprve až teď ví jak, a pro koho žít.
Svá nemalá vítězství slavili v dlouhém objetí,
ve vášnivým polibkovém zajetí.
...
Francouzský Versailles zdobil úchvatný bílý šat,
i baron strávil, že dostal od prince mat.
Všichni svorně čekali v kostelní svatební sále,
no očekávaná nevěsta chyběla stále.
Sám „král slunce“ před svými poddanými stál,
až když vešla do dveří, utichl celý sál.
Šla útlou uličkou, půvabná, noblesní, celá bílá,
v jemných šifónových šatech jako víla.
Rozechvělý ženich z ní zrak odtrhnout nemohl,
podal ji ruku, a k oltáři ji pomohl.
Až tenounký mušelínový závoj z tváře odkryl,
usmál se na ní, pak něžně ji políbil.
Před Bohem, králem, všemi lidmi řekli si ano,
pak slavili svatbu a bezbolestné ráno.
Snad i svatební kytici hodila do rukou dámy té,
co se dívala na barona rozpustile okatě.
V kalichách vína přepluli v oslavách celou noc,
teď luna s radostí předává slunci moc.
A tu už slunečný muž drží v ruce zlatý zvonec,
cinknutím naň hlásí příběhu konec.

Komentáre 4

svetlana dňa 01.02.2010 - 00:30

(clap) (clap) (clap) Tak to bolo nieco, ved to by mohli sfilmovat, dlho si to pisala?Pekne citanie aj zaujímave detaily (giggle) (heart)

apple dňa 01.02.2010 - 20:40

(heart) (clap) jeej,ja sa tak teším,že sa ti páči...písala som cez dva roky,podľa toho, kedy som na to mala náladu,mám rozpracované ešte dve,ale nejak nemám múzu(blush) (flower)

anjel dňa 02.02.2010 - 20:37

(flower) (sun) (heart) Klobuk dole.;-) (sun) (flower) (hug) (heart)

apple dňa 02.02.2010 - 21:13

(heart) ďakujem(heart)