Skočiť na hlavný obsah

Vzpomínku na Tatry ..

dňa 23.01.2021 14:51
background-3683772_640.jpg

Špagety.
Zima, sněží už druhý den, 
jsme na polské straně Vysokých Tater u kamaráda Piotra,pozval nás na lyžovačku a pořádný skialp, ke kterému díky počasí pod psa ještě nedošlo.. 
Bydlí hodně vysoko v horách na samotě, pro nás ideální, jeho žena Agátka je hrozně příjemná holka, smířená s osudem ženy, beroucí si za muže cvoka do přírody, do hor.. Jejich sedmiletý syn Krzysztof nemůže ani do školy, nikam se nedá dojít, taková vánice venku řádí. 
Po očku se dívám na toho malého prcka , už od rána se mi nezdá! zamlklý, bez jiskry, unavené oči, každou chvilku polehává, dokonce nechce abychom mu vyprávěli o lezení a to je věc hodně podivná. Agáta mu měří teplotu 39,6 , dostává léky na sražení horečky, dává ho do postele a my ustaraně sledujeme počasí. Venku se žení všichni čerti, je pořádný mráz, silný vítr, sníh padá nekontrolovatelně snad po celých tunách jinak to není možné.. Piotr volá doktora, chce alespoň radu, popisuje příznaky, nejen , že horečka stoupá,ale přidaly se mírné záškuby hlavy, verdikt, musíme ho dostat dolů. Konzultuje situaci s horskou službou a domlouváme se, že vyrazíme dolů a oni se budou snažit dostat k nám co nejdříve, půjde to ztuha, protože v takovém počasí je nasazení jakékoliv techniky zbytečné, není vidět na krok, bereme si lyže, a dáváme se na cestu. 
Křyška má střídávě v náručí jeden z nás, navazujeme se lanem, abychom byli neustále v kontaktu..Pomalými kroky se prokousáváme sněhem, malý pacient brečí, je mu špatně, to koresponduje s tím, že mě celého pozvracel „ nebul, to nevadí, já si to utřu, poslouchej, budu Ti povídat, jak jsem vařil špagety chceš?“ ..jen unaveně kývl hlavou a já mu povídal, že jsme jednou na horské chatě, kde nebylo nádobí, jen dva hrnce, vařili jinému prckovi špagety a cedili je přes tričko, protože tam nebyl žádný cedník a tomu klukovi se to tak líbilo, že potom chtěl jenom trikošpagety. Křyšek se usmál, po chvilce jsem cítil, že jeho tělo na mém rameni zvláčnělo a projížděly jím jemné záchvěvy, které narůstaly, okamžitě jsem zatahal za lano, zůstali jsme stát, našli malinký převis, kam jsme se schovali a Piotr volal doktora.. „vypadá to na febrilní křeče, zřejmě dráždění mozkových plen, musíte mu za každou cenu srazit teplotu, ale za každou, svlékněte ho a dejte na chvíli do sněhu, potom ho zabalte do všeho co máte a pohněte s ním dolů“!! Udělali jsme to jak řekl, svlékli ho a dali do sněhu, skoro ani neřval, nebrečel, bylo to příšerné, Piotr byl na pokraji zhroucení. 
S Mírou jsme svlékli flisky zamotali do nich malého knoflíka a pelášili s ním dolů, po dvaceti minutách jsme potkali kluky z horské a za dalších dvacet minut byl u doktora.. Týden si poležel v nemocnici a potom zdravý jako řepa přijel domů, jediné co si z toho dne pamatoval, bylo cedění špaget přes tričko, moc si přál, aby měl takový oběd, rodiče, šťastní jako blechy, že se jim uzdravil udělali špageto párty a cedili přes trička.. „ Tolik strachu jako tenkrát o toho malého kluka jsem snad ještě nezažil, fakt“ dopil jsem pivo, Stáňa se protáhl, Pepa donesl kytaru a začal potichu brnkat, zaklonil jsem hlavu a viděl tisíce hvězd, některé si ustlaly rovnou na Kežmaráku, jiné se loudavě posunovaly k Lomnickému štítu, další tvrdošíjně stály na jednom místě a koukaly na nás, nadechl jsem se ostrého vzduchu a věděl,že tady jsem šťastný …


„Marku? „ „hmm, co Pepé?“ „Hele, povyprávěj, jak jsi vařil doma polévku a pral záclony, řeknííí, takového troubu jsem totiž ještě nezažil“ chechtal se kámoš
„ Až příště , už mě bolí klapačka, ráno lezeme, jdeme spát“ zívl jsem a těšil se do spacáku...
----------------------------------------------------------------------